Přeskočit navigaci.

Pověsti

Pan Jaroslav Švancara vzpomíná na Juháska

Jmenoval se Robert ( Hubert) Pospíšil a opravdu pocházel z Krásenska. Skutečně si postavil na kraji lesa pod Holandou, asi 20 m od mostku přes potok takovou polozemljanku. Vystavěl ji z kamene, hlíny a starých plechů. Do tohoto obydlí měl udělané dveře a okénko pouze z jedné tabulky skla asi 20×30 cm velké. Není pravdou, že spal na holé zemi s kamenem pod hlavou. V této boudě měl kavalec vystlaný různými hadrami a kabáty. Hned vedle postele postavený litinový kanonek na topení a pouze plechovou rourou vyveden nad boudu. Dveře byly deštěné, asi 60×150 cm, pobité složeným plechem a celou boudu měl odvodněnou příkopem, aby mu voda netekla do boudy. Živil se hlavně žebrotou. Chodil mimo Krásensko, hlavně do Kulířova, protože to měl nejblíže a dále pak po okolních vesnicích. Kdo se chtěl zbavit psa nebo kočky, tak ji dal Juháskovi. Ten je zabil a snědl. Také vlastnil revolver, mám dojem, že bubínkový, a psa. Skutečně se ho žádný nebál, ale moc radosti z něho při návštěvě nikdo neměl. Pokud se vydal na fecht ( žebrat), tak to věděli všichni občané té které vesnice, protože hned začali v celé vesnici štěkat psi a to každý hned věděl: „Juhásek de.“ Pil denaturovaný líh zředěný vodou a slazený černým cukrem (tj. znehod- nocený normální cukr krystal a byl používán pouze pro dobytek). Bydlel tam čas od času se svou družkou, říkal ji „Fany“ – Františkou. Ta jej čas od času opouštěla, kam to nevíme. Jejich koupelnou byla tůňka u mostu, kde se koupali v noci „na Adama“.



O Koloredovi

Krásenské lesy odedávna patřily olomouckému arcibiskupství. Zdejší chudí lidé měli v nich vždy dostatek práce a obživy. Jedni káceli stromy a dělali dřeva palivová a užitková, druzí je odváželi a mnozí uhlíři pálívali v milířích dřevěné uhlí. Všichni pak si z lesů vozili dřevo na otop, neboť vždy bylo dostatek suchých větví, roští a pařezů, které potom v zimě dávaly chudině aspoň dosti tepla. Než toto všechno přestalo, když pánem statků a lesů se stal kníže „kolorédo“ (Antonín Theodor hrabě Colloredo 1777–1811 – první arcibiskup olomoucký). Ten zakázal svým lesním, že nesmějí dovolit nikomu z lesa nic odnášet. Sám přísně dohlížel, zda je tohoto zákazu dbáno. Jezdíval na bujném koni do lesů a zle bylo každému, koho zastihl, že si nese z lesa třeba jen nůši klestí. Trestával na místě a nemilosrdně. Chudobní lidé ho za takovou lakotu proklínali. Zato neměl po smrti v hrobě pokoje, jak jezdíval po lesích za živa, tak vídali ho lidé jezdívat po smrti zase, ale ne na koni, nýbrž na ohnivé bečce, podle které klusal kůň s ohnivýma očima. Tak sjížděl po lukách, cestách i po kopcích. Veta po tom, kdo se s ním potkal a neodpověděl mu na otázku „čí jsou to lesy“ že jsou Kolorédovy, ať seděl na arcibiskupském stolci v Olomouci kdokoli. Nejvíce byla těmito pověstmi opředena lesní partie zvaná „Cupík“, kde se pod lesnatými stráněmi stékají oba prameny Malé Hané – krásenský a kulířovský. Někdo namaloval na plechový obrázek strašícího Kolorédu a ten zavěsili v lese v místech, kde nejčastěji zlý pán byl viděn. Později byl tento obrázek nahrazen obrázkem P. Marie Sedmibolestné a této lesní partii se říká „u obrázku“.



Kříž u Cupíku

Kdo někdy putoval táhlými žleby krásenských lesů, do nichž jen v poledne slunce na chvíli vniká, aby pozlatilo zběžné bujné kapradí, vysoký mech a tmavozelený trávník, načež vše opět v soumrak se ponořuje v tomto klínu lesnatých strání, ten zajisté přišel i do Cupíku. Zde ze všech stran zvedají se lesnaté stráně. Údolím protékají oba prameny Malé Hané a zde se spojují a takto zesílena dále přes kameny a balvany hlučně údolím spěchá. Pozornost každého upoutá skalnatý kopeček, na kterém stojí kříž. Zde na tomto místě se sběhlo nejvíce strašidelných událostí. Neuchovala se však v povědomí lidu, už žádná z těch starých stezek, kterými bylo toto místo opředeno. V dřívějších dobách zbožní lidé na poděkování za vyslyšenou prosbu dávali stavět sochy a kříže, aby tak vyjádřili svou vděčnost. Z takového popudu byl i na tomto místě postaven kříž. V druhé polovici 19. Stolení žil v Krásensku revírník V…. Koncem každého měsíce jezdil do rychtářovského zámečku ke „správě“. Vozíval ho z Krásenska sedlák. V Rychtářově se revírník obyčejně zdržel až do pozdních odpoledních hodin a stalo se někdy, že vyjížděl z Rychtářova až za tmy. Nikdy se jim cestou nic zvláštního nepřihodilo až jednou…. Při jedné zpáteční cestě za měsíčního pozdního večera, když dojeli do Cupíku, revírník se náhodou podíval na skalnatý pahorek, a tu uviděl se pásti tři ovečky, dvě byly bílé jako padlý sníh, třetí černá jako uhel. Ihned upozornil na nezvyklý zjev sedláka, který ho vezl, ten však neviděl ničeho. Od té doby, když tam jeli, revírník vždycky viděl pásti se tyto ovečky. Potom při přejíždění tohoto strašidelného mísa modlíval se růženec, ale nic to nebylo platné. Když i někteří občané viděli toto zjevení, rozhodl se revírník, že na pahorku postaví kříž, aby posvěcením místa byla moc zlého ducha, který se zde zjevoval, zlomena. Svůj úmysl uskutečnil a vícekrát zjevení nebylo spatřeno, jen dodnes stojící kříž připomíná tuto událost.



O Kojálovském

(v nářečí hanácko-drahanském)

V Krásensko béval sedlák, keré rád sósedum přesazoval na polo sáde (mezníky-hranečníky) habe nezískal víc zeme. Bel za to po smrti potrestané. Mosel noset těžké kameň do Kojála a decke vo půlnoci chodil a volal: „ Hde ho mám dát?“ Jednó šil vod mozeke z Kotvrdovic podnapilé mozekant, na Kojálo zakopl a zvostal ležet v příkopě. Bela půlnoc. V tom hosleší.: „Hde ho mám dát?“ „ Hdes ho vzal, tam ho dé“ povídá mozekant. Potom hosleší rano a belo ticho. Vod té dobe „Kojálovské“ jož nechodil.



Nalezený zvon

Jednó pásl na Krchuvko pastéř stádo prasat. Jak tak ho teho stáda seděl, viděl, že jedna sviňa pořád ho nečeho reje. De se podívat blíž a to hoviděl cose velekýho, jako ze železa. Hneď se tam nahrnolo plno ledí, kopale tam a vekopale velké zvon. V Krásensko tehdá kostel nebel, a tak dale ho do Postiměra. Tam je doposavad a dež pré zvoní, tak to vepadá jako kdebe říkal: sviňa mně verela, panna mně našla, skažte jo pozdravit, habe sem přešla.



Vlčí jáma

Je tomu už dávno, snad několik set let, kdy ještě malá a neznámá vesnička Krásensko byla obklopena hustými a neproniknutelnými lesy, které poskytovaly útulek všelijaké zvěři: hlavně však zvěři škodné. Není proto divu, když tehdejší krásenští osadníci se této havěti báli a chtěli se jí všelijakými lákadly a léčkami zbaviti, neb si nebyli oni životy jisti. Strojili léčky, kladli železa a kopali jámy, které pečlivě a lstivě zakryli chvojím. A když se pak šelmy pokoušely k vesnici proniknout a něco z ní odnést, do těchto jam se chytili a ráno, když se osadníci probudili, chycenou zvěř ubili. U nás je dosud vidět zbytek vlčí jámy v lese na Holandě při cestě z Krásenska do Kulířova. O ní se vypráví tato pověst:

Za starých a veselých časů, kdy ještě tehdejší lidé neznali shonu a rychlého běhu života, vše pořádně a důkladně oslavovali, hlavně však hody. Jaké však by to bývalo posvícení bez muziky a muzikantů? Někteří zůstali doma, jiní šli na výpomoc přes pole do vsi sousední, neb ještě dále. Po skončené zábavě vraceli se domů. Šel prý tudy také jeden muzikant, který pocházel z Ruprechtova, šel z Kulířova z posvícenské zábavy. Když si za tmy a ve stavu značně podroušenému nejistě vykračoval po zmíněné lesní cestě, trochu odbočil, nevzpomněl na jámu, která byla pro vlky nestražena a padl do ní i s basou. Když se vzpamatoval, zjistil ke svému zděšení, že není v jámě sám, ale že je tam s ním vlk, který se tam již chytil. Muzikant prý rázem vystřízlivěl, ze strachu o zachování života počal na basu hrát a nepřestával. Vlkovi buďto se hra líbila, nebo z ní dostal strach, takže muzikanta nesežral. Až ráno za bílého dne, lidé milého muzikanta vytáhli a vlka zabili. Pověst tato je prý pravdivá a byla za starších dob hojně v Krásensku vypravována.



Markova skála

Klidně teče za Krásenskem malebným údolím mezi lukami, po obou stranách věncenými lesnatými stráněmi říčka Malá Haná. V místě zvaném u Cupíku se spojuje s pramenem kulířovským a takto zesílena pospíchá dále „Kovářovskými“ k Vyškovu. Její nepokojná hladina jako stříbrem politá, leskne se ve žhavých polibcích letního slunce a hrou barevných stínů zaniká ve svěží barvě zeleného listoví. Tiše za jarních svítání a večerních soumraků plyne kolem vrbovím a olšovím porostlých břehů a kvítím posetých luk a lehce, jako v rozdovádění svými vlnkami přeskakuje přes kameny, které se jí nenadále položily přes cestu. Kousek za Kovářovskými, na rozhraní katastru krásenského a podomského v hlubokém údolí, vypíná se na podomské stráně vysoké, omšelé, mechem porostlé strmé skalisko, zvané od zdejšího lidu. „Markova skála“. Ponurým svým rázem z příkře svažující se stráně vystupuje a upoutává oko kolemjdoucích. Smrkový les, pomíšený sem tam nějakými listnatými stromy, ze všech stran ji obklopující, šumí píseň dávno zašlých dob. Jest to místo opředené dnes už mnohými zapomenutými pověstmi a bájemi z dávných dob. Už odlehlost místa a divokost údolí sama o sobě nám vnucuje představu, že toto místo muselo být vyhledáváno za starých dob našimi předky ve zlých dobách, zvláště za válek a různých nepřátelských vpádů, které neušetřily ani zdejší odlehlý a zapomenutý kraj, kdy nepřítel slídil po horských osadách a zle zde hospodařil. Vysoké stráně prudce se svažující do údolí, byly porostly hustým dubovým, bukovým a habrovým lesem, ze kterého se dnes uchovaly pouze nepatrné zbytky. Kamenité břehy Malé Hané a údolí byly porostly hustou a neproniknutelnou spletí divokých trav a trnitých křovin, v samém skalisku pak je dosti velikých otvor, do kterého se mohly ukrýt různé cenné věci, ba dokonce člověk hledající úkryt, mohl se zde bezpečně schovati. Nejen lid ukrývající se zde před nepřítelem, hledal zde úkryt a ochranu v hlubokém lese, ale i živly štítící se denního světla utíkaly se do hlubokého hvozdu, rozkládajícího se kolem skaliska a hledající zde úkryt pro sebe, nebo svou kořist před zraky strážců pořádku a bezpečnosti. Byli to hlavně pytláci, kterých bylo mnoho po všech vesnicích, ležících okolo zdejších hlubokých lesů. Také oni používali tohoto místa a neproniknutelného lesa okolo skály za své skrýše.

Před mnoha lety, snad i staletími, kde celé údolí bylo pokryto hustými a hlubokými hvozdy, kdy nebylo cest a stezky na nebezpečných místech, byly přepadávány lupiči, kdy lid trpěl pod jařmem poddanstvím, vpadl tehdy nepřítel do našeho kraje. Lid z okolních osad prchal do lesů před nepřítelem, aby zachránil aspoň holý život. Tehdy skalisko dostalo z některé vesnice obyvatele, který otec pověsti se jmenoval Marek a přebýval zde ve skále tak dlouho, dokud nebezpečí neminulo. Dle jiné pověsti prý se zde usadil mužík nebo poustevník, jménem Marek, který zde trávil svůj život ve zbožném rozjímání, živě se kořínky a různými lesními bylinami. Po něm skála dostala jméno „Markova“, kterým je nazývána až do dnešních časů. Dnes již jen zvětrávající skála žhavými paprsky slunce a chladnými doteky mrazu rozryta, připomíná události dávných časů.



Ztracený les

Krásenské lesy, hluboké a krásné prostírají se směrem ke Studnicím, Rychtářovu, Ruprechtovu, patřily odedávna k obci krásenské. V lidové tradici není už ani stopy po tom, že lesy krásenské byly kdysi majetkem svobodného pána, zemana Kašpara Lukaveckého. Ví se sice o tom, při provádění pozemkové reformy paměť toho velmi oživla, ale je to už vědění novodobé, pocházející z knih a archivů. Ani matné vzpomínky na krásenský dvorec zemanský nemají stop pověstí o lesích doby staré. Staré pokolení vzpomíná ještě, jak slýchalo od otců a dědů vypravovat, že lesy až po „Německou stezku“ (Německá se jí říkalo proto, že po ní chodili ruprechtovští Němci, když ještě Ruprechtov byl německý a spolu s Krásenskem přifařen byl do Studnic) patřily obci krásenské.

Na nynějším čp. 7 v Krásensku byl rychtář jménem Zavadil a u něho prý byla uložena listina (pergamen) psaná prý zlatým písmem, ve které stálo, že tento les je majetkem obce na věčné časy. Rychtář měl prý listinu uloženou na kamnech, kde listina teplem tak vybledla, že byla nečitelná, dle jiných pověstí prý dokonce shořela. Tu tehdejší vrchnost, když se obec krásenská listinnými doklady prokázati nemohla, že je právoplatnou majitelkou lesů, tyto krásné lesy si přivlastnila, od těch dob pak patří všechny lesy okolo Krásenska olomouckému arcibiskupství a obec nemá les žádný.



Obecní boty

Ve století sedmnáctém byl velký nedostatek kněží, a proto mnohé osady, i když dříve měly svůj kostel a kdysi i vlastní faru, bývaly přifařeny do větších obcí, někdy i několik hodin cesty vzdálených. Tak také i Krásensko od r. 1658 do r. 1731 patřilo k farnímu kostelu v Pustiměři, odkud pro neschůdné cesty prý kněz věřící ve víře síliti a těšiti přicházel. Tehdy celé okolí bylo pokryto neproniknutelnými hvozdy, kam nebylo cest a stezky na nebezpečných místech, přepadávány byly lupiči, kdy dravá zvěř slídila ve žlebech a houštinách a lid úpěl pod jařmem poddanství, tehdy musel každou neděli a svátek jíti z Krásenska, ať to bylo v létě nebo v zimě, někdo do kostela. Chození toto dle vypravování starých občanů dálo se s pořádkem po domovních číslech. Na koho tato povinnost připadla, musel brzy vyjíti, aby došel včas do kostela pustiměřského. Když přišel domů, tak celá vesnice ho očekávala za zvědavosti, jaký byl pořad služeb božích, co nového je ve světě, kterého bude svatého atd.

Jelikož z Krásenska do Pustiměře je hodně daleko, cesty nebyly skoro žádné, jen neschůdné hvozdy a hluboké lesy za Studnicemi. Je proto pochopitelné, že po takové daleké a neschůdné cestě se velice opotřebovala obuv těch, kteří do kostela museli jíti. Aby ten, kdo šel do kostela, nemusel trhat svoje boty, byly u rychtáře v Krásensku veliké, těžce okované boty, které se hodily na každou nohu. Jak pohodlně se našim předkům v botách chodilo, nevíme, nezachovaly se žádné zprávy, ale možné je, že za letního času mnohý šel raději bos, než by boty obul a boty nesl přes ramena.



O Dajdonochvi

I. Rozlehlé a hluboké polesí krásenské a rychtářovské bývalo rájem pytláků. Bývalo jich dosti i v Krásensku; pytlácká vášeň dědila se z otců na syny. V Krásensku na dolním konci v domku č. 31 bydlel ku konci devatenáctého století nějaký Keprt, pytlák z povolání. Všeobecě se mu říkalo „Dajdonoch“, přezdívku tuto dostal od toho, že když chodil s kamarády do lesa pytlačit a hrozilo jim nebezpečí, tu pobízel kamarády k útěku slovy: Daj do noh“! Od toho mu toto jméno zůstalo. Jednou byl obžalován z nějakého pytláctví. Když stál před vyšetřujícím soudcem ve Vyškově, tu soudce se ho tázal: „Keprte, kde jste byl na Boží vstoupení?“ Milý Keprt se dělal, že je silně nahluchlý, a proto se soudce tázal: „Co říkajó pane sóci?“ Tu soudce se znovu zesíleným hlasem ptal: Kde jste byl, Keprte na Boží vstoupení?“ Tu Keprt konečně porozuměl, rozpačitě se poškrábal za uchem a odpověděl: „Pane sóci, to ho nás nebévá.“ Od té doby se říkalo, že v Krásensku nemají svátek nanebevstoupení Páně.

II. Milý Dajdonoch se zrovna nejpoctivějším způsobem neživil a nedělal velký rozdíl mezi cizím a svým. Jednou si vyhlédl v Lipovci grunt, kde se mu zdálo, že mají všeho dost a kde by se snadno dalo něco přisvojit. Za tmavého večera se vydal do Lipovce, kde se nepozorovaně dostal až na půdu vyhlédnuté chalupy a tam si chtěl najít vhodné místo, kde by vyčkal, až domácí usnou. Tu se mu stala nehoda. Při hledání vhodného místa se pod ním probořil chatrný dřevěný strop a Dajdonoch se propadl zrovna do světnice, kde všichni domácí právě večeřeli. To by nebyl ale ostřílený pytlák, který by si nevěděl rady v této nepříjemné a nečekané situaci. Jak dopadl na zem, spěšně vykřikl: „Pochválen Pan Kristus“ a „Spánembohem“. Na nic dalšího nečekal a honem do dveří. Než se domácí z této nečekané a podivné návštěvy vzpamatovali, byl Dajdonoch ten tam.



O Zapletalovi

Je tomu už hodně dlouho, co na dnešním čísle 13 v Krásensku bydlel starý Zapletal. Byl to člověk lakomý schopen všeho a pro peníze neštítil se ani zločinu. Každým rokem u něho přenocoval jeden pocestný, židovské národnosti, který se živil různými obchody. Jednoho roku viděli sousedé žida k Zapletalovi jít, ale žádný ze sousedů už neviděl ho od něho odcházet. Od té doby se už v Krásensku neobjevil. Tu lidí z vesnice se zmocnilo podezření, že osudné noci Zapletal žida zavraždil, aby se zmocnil jeho peněz. Dle jiných zpráv při jedné pouti, které se zúčastnil, na jednom poutním místě, uviděl při bohoslužbách na hlavním oltáři chrámu nádhernou, zlatem a drahými kameny ozdobenou a jako miniaturní slunce zářící monstranci. Není divu, že zlatý kotouč zrovna mu učaroval. Umínil si, že se musí monstrance za každou cenu zmocnit a svůj úmysl také při nejbližší příležitosti provedl a posvátnou nádobu ukradl. Ukradenou monstranci dobře uschoval na půdě svého rozlehlého domu pod doškovým zástřeškem. Za tyto a ještě jiné zločiny neměl po své smrti v hrobě pokoje a chodil strašit. Vždy, jakmile nastala půlnoc, v zadní světnici domu udělalo se světlo a ze světnice byl slyšet hluk. To vše trvalo do jedné hodiny, pak vše rázem utichlo, světlo zmizelo a byl klid až do druhé noci, kdy se zase vše jako předešlé noci opakovalo. Záhy se rozšířila o těchto zjevech vesnicí a nejbližším okolí pověst a každý se tomuto strašidelnému domu vyhýbal, zvláště za noci. Tu když si majitel domu nevěděl už rady a noční hrůzy nepřestávaly, požádal kněze, aby místnost vykropil svěcenou vodou a zlého ducha zapudil. Stalo se, jak si přál. Jedné temné a bouřlivé noci v půlnočních časech přišel odvážný kněz s neméně odvážným ministrantem do světnice. Po vykropení místnosti svěcenou vodou položil na stůl písmo sv. a odříkával modlitby. Tu najednou na posvátné knize objevila se jako uhel černá ruka a knihu jakoby propálila. Po odchodu kněze už více tam nestrašilo, jen pověst zůstala a udržela se až do dnešní doby.



Příhoda na racích

Západ dávno dohořel. Zmizely už za Kojálem poslední paprsky zapadajícího slunce a průhledné pološero zastírá obraz celého kraje okolo Krásenska. Svit západu ustoupil jediné šedé modři, jež kolemkol zatopuje blankyt. První kmitavá světélka probleskují oblohou. Stíny houstnou. Obrysy stromů a křovin splývají v jedno a noční ticho, které se rozložilo nad celým krajem. Je asi po desáté večer, od vesnice se pohybují neslyšitelné tři temné postavy šerem bezměsíčné noci. Kdo je to? Jsou to rakaři, kteří jdou na Rakovec na raky. Přes rameno má každý přehozen pytel a v kapse svíčku. Noc je tichá, bezvětrná a teplá, opájející kouzlem své nálady, dýšící bezmeznou vůní, na chytání raků jak stvořená.

Bylo k půlnoci, než došli na svoje místo k malému potůčku uprostřed luk na Rakovcích. Klepetáči se to zde ve vodě jen hemžilo. Položili pytle na břeh a jeden z nich rozsvítil svíčku, aby na chytání bylo lépe vidět. Leč co to? Svíčka jakmile se rozhořela, tak zhasla. Ticho všude jako v hrobě, stromy stály nehnutě ani nejmenší vánek jim větvemi nepohnul a svíčka zhasla. Zprvu si toho ani nikdo nevšimnul. Netrvalo to dlouho a svíčka rozhořela se znovu. Ještě se ani pořádně nerozhořela a už zhasla znovu. Teď už si nápadného zjevu všimli všichni tři a zdálo se jim, že někdo neviditelný plamen svíčky sfouknul. Ba skoro dostali až strach, ale že to byli muži odvážní, kteří nebyli první noc v lese, tak svíčku rozsvítili znovu a čekali, co se stane. Tu uviděli, jak plamen zamžikal a zdálo se jim, že i cítí dech kohosi neviditelného, který jim svíčku zháší. Strachem se jim roztřásla kolena, pokřižovali se, sebrali na břehu položené pytlíky, a co mohli, nejrychleji opouštěli toto strašidelné místo. Na druhý den, když ve vesnici vyprávěli tuto neobyčejnou příhodu sousedům, usoudili všichni, že to nebyl nikdo jiný než duch zlého knížete Koloréda, bývalého majitele těchto lesů, který si zvolil toto místo pro své rejdy.



Vznik pouti do sloupu

„Šak po slópské póti se dáme jož do votav“ říkali naši hospodáři. To je v době, kdy už je skoro po žních, jen sem tam stojí nějaký ten oves. Konec srpna je jakýmsi mezníkem mezi letními prácemi, krátkým odpočinkem po žních a novými podzimními pracemi, které začínají „po póti“. Začíná sečení a sušení otav, po nich hned setí ozimů a kopání brambor. Poslední neděli měsíce srpna chodí se od nás na pouť do Sloupu. Dříve se chodilo 26. srpna bez ohledu, na který den toto datum připadlo. Tento den od r. 1851 byl pro celou obec dnem svátečním. Později byla tato pouť přeložena na poslední neděli v srpnu.

Je srpnové ráno. Východ se maličko valí červánky a tma přechází v chladné ranní šero. Náhle se obzor za hradbou studnických lesnatých kopců rozjasní, k nebesům vylétne zlatý šíp, za ním druhý, třetí, čtvrtý a tisíce jiných, jež zlatí červánky, líbají sametově temnou modř noční oblohy posypanou posledními žhavými jiskřičkami hvězd. A z jakýchsi ztracených hlubin na východě nad obzor vystupuje s pobledlou tváří sluneční koule, vrhající do prostoru mezi nebem a zemí, do nesmírné vzduchové důně ze všech stran otevřené a neohraničené nesčíslné paprsky světla a tepla. Kdesi v polích vítá nový den radostnou písní nějaký pták. K němu se přidává druhý, třetí a po chvíli ozývá se celý kraj veselým zpěvem a cvrlikáním. Na rozježených trsech travin a na strništích třpytí se krůpěje rosy. Květy rostlin pozdního léta pomalu se otvírají a vydechují jemnou vůni do čistého ranního vzduchu. Když slunce a ptačí zpěv vzbudily dědinu s jejími obyvateli, ozývá se v časném ránu jasný hlas zvonu, svolávající věřící do kostela. Po skončené mši ozývá se hlahol všech zvonů, pro míšený tentokrát hlasem různých hudebních nástrojů, vyhrávajících v časném ránu a dávajících povel všem, kteří nezaspali a chtějí putovat do Sloupu, že hodina odchodu již nastala. V čele s těmi nejmenšími za hlasitého předříkávání mariánské písně „starším bratrem“ ubírá se průvod poutníků do kostela po silnici ke Kojálu doplňován posledními opozdilci. Tak začínal u nás za pěkného počasí každý rok 26. srpna nebo poslední srpnová neděle.

Bylo to r. 1851 a v zemi řádila zle cholera. Jako „Morava“ s kosou hnala se po všech městech a vesnicích a jejím smrtonosným dechem zmíraly denně stovky lidí. Napadla vesnici za vesnicí, a kudy prošla, zanechala sténání umírajících a žalostný hlas umíráčku. Jako zázrakem bylo Krásensko dlouho ušetřeno této zhoubné nemoci, která hned v dřívějších letech a to v r. 1832 a 1836 vypukla v Ruprechtově a Podomí a zle řádila mezi chudým lidem. Ale konečně 12. července 1851 rozezněl se na věži našeho kostela tklivým hlasem umíráček a jeho žalostné volání znělo vesnicí: zemřel Pavel Orálek z č. 9 starý 50 roků, první oběť zhoubné nemoci. Od tohoto dne skoro každý den někdo podlehl této hrozné nákaze. Denně zmírali tři až čtyři lidé. 24. srpna zemřelo dokonce sedm lidí. Hrobníci nestačili kopat hroby a pohřbívat mrtvé. Byly to smutné pohřby; v rakvích narychlo sbitých, nenabarvených byli nebožtíci odnášeni na hřbitov; po narychlo provedeném obřadu pohřebním, byly hroby ihned zahrabány, aby se nákaza dále nešířila. Účastníkem takového pohřbu byl jen kněz s hrobníky a nikomu jinému nebylo dovoleno pohřbu se zúčastnit. Není divu, že strach a hrůza šířily se vesnicí. Když už ubohý lid v této tak hrozné době nevěděl si jiné rady a pomoc odnikud nepřicházela a nákaza dále trvala, tak utíkal se lid o ochranu a pomoc k Panně Marii a konával pobožnosti před jejím obrázkem, pověšeným na staré jedli v lese „Boří“ při silnici vedoucí od Krásenska do Podomí, kam „po kolenech lezli věřící až z osady.“ Dne 26. srpna putovali z téhož důvodu k sedmibolestné Panně Marii do Sloupu, aby u ní hledali pomoc. Když se jim zjevily věže sloupského kostela, padli všichni na kolena a vkleče dostihli kostela. Ještě zemřelo potom asi 10 lidí a 8. září nemoc přestala. Ten den jako poslední oběť zemřela Barbora Trávníčková z č. 10 stará 61 let. Na této první pouti tehdejší poutníci slíbili, že každého 26. srpna budou k Panně Marii nejen oni ale i jejich potomci putovati. Na památku od této doby koná se každoročně tato pouť.

Dušičkový průvod (z Podomí)

Velice zbožný byl stařeček Sotolář. Nevynechal žádné pouti a mimo to bylo ho dosti často viděti v neděli ve Křtinách v kostele. Křtiny měl velice rád. Jednou na svátek všech svatých si umínil, že půjde do Křtin do kostela. Vyšel časně z rána z domu. Smutno bylo na poli, nikde ani živá duše. Studená mlha se válela po polích. Leč to stařečka od cesty neodradilo. Přišel do lesa, zde však bylo ještě smutněji. Stromy jako strašidelný přízrak stály v mlze. Když už byl hluboko v lese „Na dalekých“ pojednou se zastavil. Zdálo se mu, že slyší nějaký vzdálený zpěv. Co by to mohlo být? Pomyslel si, přece dnes na svátek všech svatých žádné procesí na pouť nechodí. Mezitím zpěv už bylo slyšeti blíž, ale slovům neznámé písně nebylo však rozuměti. Stařeček dostal najednou strach, ale nevrátil se, jen se schoval za nejbližší mohutný strom, stojící opodál cesty. Schován za stromem čekal, co to bude, protože zpěv se blížil stále blíž a víc. Podle mohutnosti zpěvu musel to být veliký průvod, který se blížil. Konečně se dočkal. V záhybu cesty vyšly malé děti, za nimi větší, konečně muži a ženy, všichni oděni do stejných šatů. Tak procházeli zpívajíce neznámou píseň, jejímž slovům nebylo rozuměti v bezprostřední blízkosti kolem stařečka schovaného za stromem. Co tak pozoroval neznámý průvod, pojednou uviděl mezi účastníky průvodu několik známých tváří. Kdepak ty lidi viděl? Odkud je zná? Vzpomíná a najednou mu blesklo hlavou: vždyť to jsou z Podomí. Tu si ale uvědomil hroznou věc; vždyť oni jsou už dávno mrtvi a dnes je svátek všech svatých. Už věděl, co ten hrozný průvod znamená. Rychle se zbožně pokřižoval, ale přesto se začal strachem třást a nemohl se dočkati, kdy mu zmizí strašný průvod mezi lesními stromy. Dočkal se, třebaže se mu to zdálo věčností, než poslední postavy zmizely v mlze a neznámá píseň, kterou méně a méně bylo slyšeti, dozněla úplně. V lese se rozhostilo hrobové ticho. Jen holé větve stromů trčely vzhůru k dušičkovému nebi. Tu stařeček si dodal konečně odvahy a vyšel ze svého úkrytu, do Křtin už nešel a co nejrychleji spěchal, aby byl co nejdříve doma. Když přišel domů a vyprávěl, co zažil, nikdo mu to nechtěl věřit. Stařeček už ale více na svátek všech svatých přes lesy na „Dalekých“ do Křtin nešel.



Průvod mrtvých (ze Senetářova)

Byl svátek všech svatých. Ze Senetářova jel jeden sedlák s povozem pro zelí do Brna. Protože měl dalekou cestu před sebou, musel před půlnocí vyjet z domu. Byla tichá dušičková noc, nikde nebylo vidět živé duše. Když sedlák dojel na kraj Jedovnic, tu se mu zdálo, že slyší mnoho hlasů. Zastavil koně a poslouchal. Tu směrem od kostela uviděl přicházeti průvod. Když průvod došel blízko k jeho povozu, tu v nočním temnu rozeznal jednotlivé části průvodu. Vpředu šly malé děti a nesly kříž, za nimi šly dospělejší a dospělé. Mezi nimi byl kněz z Jedovnic, ale už dávno zemřelý, kterého sedlák dobře znal. Průvod uzavírali starci a stařeny. Všichni, i ten kněz byli oblečeni černě a modlili se bolestný růženec. Když průvod mrtvých se ztratil v noční temnotě a zmlkly jeho hlasy, tu se sedlák vzpamatoval, obrátil povoz, vrátil se domů a už pro zelí nejel.



Noční příhoda (ze Senetářova)

Letní den zhasnul, západ dávno dohořel a pobledl v stříbřitém oparu mlh, dálky se zahalily v závoje par. Byl smutný večer a brzy padla na zem tma. Blížilo se k půlnoci. Od Ostrova lesem k Senetářovu šel jeden senetářovský sedlák. Když došel dosti daleko do lesa, tu slyšel směrem od Holštýna vzdálený křik, nevěnoval tomu však pozornost. Za chvíli se však křik přiblížil, a zřetelně bylo slyšet volání „Hej!“ Tu sedlák dostal strach, a proto pospíchal, aby byl z lesa co nejdříve ven, ale nepodařilo se mu to. Došel doprostřed lesa, do míst kde stojí dřevěný kříž. Byla právě půlnoc. Křik se přiblížil a začal se dělati silný vítr. Tu věděl sedlák, že je zle. Za slov modlitby doběhl rychle ke kříži, kterého se rukama křečovitě chytl. Vítr už burácí u něho a napírá se vší silou do kříže a sedlákovi rve vlasy na hlavě. Staré stromy se kymácejí a mladší se ohýbají až k zemi. Pekelný křik rozléhá se kolem kříže, kterého se sedlák pevně drží a z křiku nejvíce slyšel strašlivé „Hej!“ Najednou křik a burácení větru přestalo a v lese nastalo ticho.

Tu ustrašený sedlák si dodal odvahy a rychle pospíchal domů. Když přišel domů a vyprávěl domácím o podivné noční příhodě, nikdo nechtěl věřit.



Boží muka (ze Senetářova)

Od Senetářova ke Krásensku vede mezi poli stará cesta. Ze Senetářova asi tři sta kroků stojí u této cesty malá dřevěná boží muka s mariánským obrázkem. O původu této boží muky se vypráví následující pověst:

Za dávných časů, kam nesahá paměť žádného z dnešních žijících starých občanů, na tomto místě vždy o půlnoci začal hořeti oheň. Lidé si tohoto zvláštního zjevení brzy povšimli a začali se tomuto místu vyhýbat. Když tento podivný úkaz nepřestával, postavili na místě, kde oheň bylo viděti boží muku.

Od této doby oheň už nikdo neviděl, jen boží muka stojí dodnes a připomíná událost dávných dob, která se na tomto místě stala.



Official name:
Village Krásensko

Address:
Krásensko 123
683 04 Drnovice
Czech Republic

Phone: +420 517 385 463

E-mail: ou@krasensko.cz

Local nationality:
South Moravia

mapa